Jak se mi daří
Poslední dobou mne už nebavla zima. Nebyl ani sníh, s jehož pomocí se dá zdrhnout, ani led, po kterém se dají pěkně tahat lidé, když mne uvazují na to proklaté vodítko.
Lidé říkali, že už přijde brzo jaro (o kterém jsem slyšel jen u maminky v bříšku, ale prý je fajn) a pak léto, které jsem zažil jen jako úplně malé štěně a nic moc jsem z něj neměl. Lidská maminka říkala, že se prý budeme chodit koupat, což mne nejdříve vyděsilo, protože když mne koupali minule, drželi mne pod hadem, z něhož stříkala voda, a lili na mne nějaký smrad, který jsem pak ještě několik dní cítil, fůůůůj! Ale pak jsem se na to ptal Zambinky a ta říkala, že koupání v létě je prý něco jiného - přijde se někam k takové veliké vaně, do níž by se prý vešlo i sto Ferdíků, lidé pak do ní hází klacíky a balónky a my za nimi skáčeme a plaveme. Zambina to ale jen slyšela, takže podle mne s těmi sty Ferdíky v jedné vaně trochu kecá, tolik Ferdíků se přece do žádné vany nevejde!
Stále se děje spousta věcí a pořád ještě zjišťuju spoustu novinek a moji lidé jsou někdy dost protivní. Dnes například mne chytli, nakapali mi na čumáček olej a pinzetou mi pak rejdili v kožíšku, dokud nevytáhli takové malé černé nic. Panička tomu říkala klíště a jak jsem pochopil z jejích posunků s páníčkem, klíště není asi nic dobrého, pravda je, že mne v těch místech čumáček svrběl. Jenže já nemůžu za to, že nějaký klíště hloupý klíšťovatý na mne skočilo! Ale moji lidé si to asi nemyslí a rozhodli se mne potrestat - vzali nějakou láhev, drželi mne a z tý láhve na mne stříkali nějaký hnusný smrad! Kničel jsem a sliboval, že ihned všechna klíšťata na zahradě požádám, aby se mi vyhýbala, ale stejně mi celý kožíšek tím smradem napatlali!
Jinak samozřejmě stále zlobím. Pán se nechal slyšet, že po pár měsících se mnou může směle říkat, že vydrží jakékoliv zacházení. Prý je to se mnou o nervy. Pravda, zlikvidoval jsem pár jeho věcí, na nichž lpěl, ale dělám to pro něj! Až bude starší a všichni jeho vrstevníci budou vysedávat po čekárnách kardiologů, pán bude mít srdce i nervy jako mladík a pak teprve docení můj trénink!
No a zcela zásadní věc, na kterou s paničkou čekáme, jsou noví sourozenci, kteří se mají každým dnem narodit. Pán sice frflá, že by už žádní noví zlobiví flekouni neměli být generováni, ale za to ho vždycky kousnu a panička ho taky vždycky skoro kousne a pak mi dovolí odnést na zahradu a roztrhat klubíčko pánových ponožek, což ho vytočí, takže si pak chvíli dává pozor na jazyk.
Ale pán je jinak docela hodný, minule mi přinesl sušená ouška a tyčinky pro štěňata... jen je trochu suchar a nelíbí se mu, když dělám legraci. Nedávno jsem trochu ohlodal nožičku u takové hnusné tmavé krabice s kolečky a nožičkami, co se tu válela, protože krabice přece nožičky nepotřebují. Ale páneček málem omdlel a pro změnu to byl zase on, kdo málem pokousal mne i paničku. Můžu tušit, že to byl nějaký nový cenný kufr, který má přesné míry na to, aby ho s sebou mohl tahat na palubu letadla? A vůbec, patří mu to, mne do letadla ještě nevzal. A panička taky říkala, že se pán může vztekat jen sám na sebe - můžu snad já, Ferdík, za to, že pán své věci nechá, jak mu odpadnou od tlapky? Příště ukousnu ještě kolečko!
Protože jsem se právě dozvěděl od paničky, že štěňata už jsou na světě a máme fotky, jdu je skouknout a pak sem napíšu nějaký komentář.